Proč je ve Frýdlantě dvakrát pouť?
Proč je ve Frýdlantě dvakrát pouť?
K našemu životu patří práce i odpočinek, dny všední, ale i dny sváteční. A mezi nimi má své místo pro každé naše město a větší vesnici pouť. V ten den každý zve k návštěvě své příbuzné z okolí; je zdvořilé takové pozvání neodmítnout a naopak opětovat je v den, kdy je pouť zase u nás.
Svým původem je pouť slavností křesťanskou. Každý katolický kostel je zasvěcen některému světci - jeho svátek se pak v té osadě slaví okázaleji, než jinde v okolí - a to je naše pouť. Logicky právem očekáváme, že pouť bude všude jednou do roka. Proč Frýdlant tvoří výjimku? Proč kromě „velké“ pouti v srpnu na sv. Bartoloměje je tu ještě pouť „malá v půli července?
Máme přece kostel sv. Bartoloměje. Ano, pochází z let 1672 až 1690. Ale přinejmenším od r. 1701 v něm stál i oltář zasvěcený Panně Marii Karmelské. A ta se slaví v církevním kalendáři 16. července. K její úctě bylo ve Frýdlantě péčí faráře Antonína Josefa Hradečného (1718 - 24) založeno r. 1721 škapulířové bratrstvo, r. 1723 oltář nádherněji obnoven a od r. 1731 zdobí také frýdlantské náměstí socha P. Marie Karmelské. Podobnou sochu z té doby najdeme ovšem i např. v Kozlovicích. Šlo tu o šíření takové formy zbožnosti, takového vztahu k Ježíšově matce Marii, jak se vyvinula v řádě karmelitánů. Tito řeholníci spatřovali v Marii vzor prostého, zbožného života a zároveň nebeskou ochránkyni. Symbolem její ochrany pro ně samé byl jejich řeholní oděv, jmenovitě jedna jeho část, tzv. škapulíř (od latinského scapula - lopatka) - pruh látky, splývající po lopatkách dolů a vpředu přes hruď ke kolenům. Kdykoliv během dne jim měl škapulíř připomínat: žij jako Maria a ona tě bude chránit. Tomu rozuměli i prostí lidé a chtěli se v tom řeholníkům podobat. I oni nosili na těle pod normálním šatem škapulíř alespoň symbolický (dva čtverce látky, jeden n hrudi, druhý na lopatkách, spojené přes ramena dvěma stuhami) - a přesně takový vidíme na obrazech a sochách v rukou P. Marie Karmelské a dítěte Ježíše. Nosili škapulíř, byli spojeni ve škapulířové bratrstvo a - o tom hlavně je tu řeč - slavili s barokní důrazností 16. červenec i jiné mariánské svátky. Až sem tedy - ne-li dále - sahají kořeny naší „malé“ pouti.
Už jsme se zmínili, že tato forma mariánské zbožnosti byla tehdy rozšířenou i jinde. Přece však se zdá, že ve Frýdlantě dosáhla neobyčejné obliby. Přímé zprávy o tom nemáme, ale ještě farář František Halfar, z jehož pera pochází většina stran farní kroniky (působil ve Frýdlantě v letech 1853 - 63), se zmiňuje o tom, že v 18. Století bylo město střediskem mariánské úcty, místem slavnostních bohoslužeb a poutí spojených se škapulířovou zbožností. Velkým dílem k tomu přispívala činnost početného škapulířového bratrstva. Dokonce i tehdy, když bylo - s řadou jiných náboženských spolků i klášterů - osvícenským císařem Josefem II. r. 1783 zrušeno, poutě zakázány a při cestách byly postaveny hlídky, které poutníky zadržovaly a vracely zpět, nepodařilo se tuto tradici potlačit. Již trvale zůstaly pro Frýdlant 16. červenec a neděle po něm následující dny slavnostních mariánských bohoslužeb „za velkého sběhu lidí“ a za výpomoci kněží z okolí. Když se pak v průběhu 19. Století Ostravice, Čeladná a Metylovice staly samostatnými farnostmi, zůstalo zvykem, že frýdlantský farář tam o jejich pouti zajížděl a tamější kněze oplátkou zval na 24. srpna a někdy též na P. Marii Karmelskou. Tak nabyla „malá“ pouť té podoby, jakou si zachovává podnes.
A přece neustrnula. Vícekrát se stala příležitostí, při níž noví kněží - rodáci z Frýdlantu - slavili ve svém rodišti první mši, tzv. primici. A v našem století má další zajímavé dějiny, i když doložené farní kronikou jen kuse. Frýdlantským farářem byl tehdy P. Ignác Janák (1902 - 16). Dne 13. dubna 1904 bylo ve Frýdlantě znovu založeno Bratrstvo Panny Marie Karmelské. V předvečer jejího svátku se toho roku konal světelný průvod věřících s hořícími svícemi z kostela k její soše na náměstí. Působivá pobožnost se opakovala příštího roku a snad i v létech pozdějších. Deset let nato -v době 1. světové války - obrátili se frýdlantští kněží a věřící s modlitbami opět k P. Marii Karmelské a sv. Antonínu: dne 8. Prosince 1914 složili v kostele slavnostní slib, že - budou-li uchráněni hrozícího nebezpečí vpádu ruské armády do zdejšího kraje a ochráněni na životě i majetku - pak následujícího roku 1915 po osm dní počínaje 16. červencem se budou večer scházet na náměstí u sochy P. Marie, zpívat a modlit se k její poctě. Že i tyto pobožnosti se staly tradicí i pro další léta, dosvědčují jejich pamětníci.
Přišla ovšem nová válka, po ní „nové osvícenství“ a protináboženský tlak. O bratrstvu již není zmínyk, bohoslužby se musely omezit na prostor kostela, věřících ubylo, nová výstavba znásobila počet obyvatel, ale pokleslo jejich sepjetí s městem a jeho historií. A přece mariánská zbožnost ve Frýdlantě nezapadla a dostala nečekaně nový podnět. V r. 1986 po dlouholetém působení P. Pavla Gemsy přišel do farnosti nové duchovní správce: P. Josef Jančář. S elánem sobě vlastním obnovil život farnosti. Po událostech r. 1989 s náboženskou svobodou vyšlo najevo, že tento kněz je řeholníkem. Z řádu Bratří Panny Marie Karmelské. Osobitá podoba mariánské úcty, živá zde již téměř tři sta let má předpoklady nově rozkvést. Těžit ze své historie a přitom odpovídat duchovnímu životu dnešního člověka. Jistě k tomu přispěje i již druhá návštěva generálního představeného řádu karmelitánů, který letos o sv. Cyrilu a Metoději bude mít ve Frýdlantě večerní mši sv.
Stromy vyrůstají z kořenů. My lidé vyrůstáme z tradic: národních, kulturních, duchovních. Donedávna jsme se k nim nesměli moc hlásit. Nebyly dost „pokrokové“. Ale přece k nám patří. Neznát je nepřirozené. Kdo chce, může na ně navázat. Kdo ne, měl by jim aspoň rozumět. A to nás spojí navzájem.
Pavel G. Cetkovský, O. Carm.