Svátosti

Svátosti

ÚVOD – CO JSOU SVÁTOSTI?

Začněme celkem netradičně a odvážně. Zkuste si představit, že jste Bůh. Moc to nejde, ale přesto se o jakýsi pohled shora pokusme. Představte si, že jste všemohoucí, všechno víte, jste neomezení, … Docela zajímavá představa, že? Jako nejvyšší dobro jste i nejúžasnější láska, kvůli které začnete tvořit. Nejprve celý svět a nakonec i člověka, který vám je v mnoha věcech podobný. S těmito tvorečky, kteří jsou schopní myslet a milovat chcete zůstávat v mateřském či otcovském spojení. Jak to uděláte? Možná vytvoříte 100% mobilní síť. Možná jim budete posílat dopisy či e-maily. Možná jim dáte různá znamení své lásky, která budou srozumitelná i negramotným. V křesťanství věci fungují podobně: modlitba, Bible, svátosti.

Svátosti jsou viditelnými znameními neviditelného Božího působení. V církvi se od Ježíše Krista předává sedm svátostí, sedm studní pro posilu v různých oblastech života. Nejedná se o žádnou magii či zázračné léky, ale o spolehlivé Boží dary člověku.

Třem se říká iniciační, protože jimi vždy něco začíná. Podobně jako se každý člověk rodí, roste a zraje, tyto svátosti zprostředkovávají:

1 - duchovní znovuzrození (křest)

2 - růst v životě s Bohem (eucharistie) 

3 - křesťanskou dospělost (biřmování)

Protože jsme lidé slabí a poruchoví, máme dvě svátosti uzdravující:

4 - na rozbitou duši (svátost smíření)

5 - když máme rozbité tělo (svátost nemocných)

Poslední dvě svátosti se týkají služby společenství, kdy člověk přijímá určité životní poslání a „nezůstává na ocet“: 6 - formou spojení muže a ženy (manželství) 7 - formou spojení povolaných s Bohem (kněžství).

KŘEST

Kde jsme přestali v našem snění? Zkusme znovu uvažovat jako Bůh: Jak na sebe lidi svobodně napojit? Jak by mohli jasným znamením vyjádřit svoji odpověď na Boží lásku a zapojit se do společenství věřících? Hle, voda. Není právě ona výstižným symbolem pro všechny lidi? Očišťuje toho, kdo už nechce být špinavý. Teče, kam chce a všechno namočí. Je kolébkou a může být i hrobem. Vodu používá pro náboženské účely už Jan Křtitel, když hlásá požadavek změny života pro ty, kdo očekávají přicházejícího Mesiáše. Ježíš je také pokřtěn Janovým křtem a na závěr svého pozemského působení v lidském těle posílá své učedníky slovy: „Jděte do celého světa, získávejte mi za učedníky všechny národy a křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého.“ Apoštolové to tak začali dělat a dělá se to dodnes.

Podmínkou přijetí křtu je uvěření v Krista a vyznání této víry. V případě křtu dětí zde víru vyznávají rodiče a spolu s kmotry se zavazují, že jej v této víře vychovají. Když se chce nechat pokřtít člověk, který už sám uvažuje, je třeba aby prošel asi ročním obdobím intenzivní přípravy (katechumenát).

Jaké jsou účinky křtu? 1) smývá se z duše tzv. dědičná vina (představit si ji můžeme jako propast mezi člověkem a Bohem, která zde existuje od hříchu prvních lidí; slabost a náchylnost ke zlému nám však zůstává) 2) stáváš se Božím dítětem a dostáváš dary ctností a Ducha svatého (jsi podobný Kristu) 3) stáváš se součástí Božího lidu (toto nesmazatelné a neopakovatelné znamení přináší své výhody – máš přístup k ostatním svátostem a celá církev se za tebe modlí – i závazky – máš podle toho být vychován a pak tak žít).

Kdo může křest udělit? Běžně ho uděluje duchovní (biskup, kněz nebo jáhen), v nouzi může každý člověk (i nepokřtěný).

Jak se uděluje? Člověk je třikrát polit vodou (nebo je do ní třikrát ponořen) a udělovatel říká s úmyslem jej pokřtít slova „Petře, já tě křtím ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého.“
Další symboly, které zde figurují jsou doprovodné a rozvíjejí symboliku křtu. Pomazání olejem na znamení nové důstojnosti a síly, bílá rouška (roucho) na znamení čistoty a neporušenosti, hořící svíce jako symbol víry, která má člověka dovést až do věčného života.

Říká se, že bez křtu nemůže být nikdo spasen. Kromě křtu vodou se proto uvažuje o křtu krve (např. nepokřtěných u mučedníků) a o křtu touhy (ti, kdo se na křest připravují, ale zřejmě i všichni lidé dobré vůle).

Křest je tedy první studna, kterou jsme otevřeli. Díky němu můžeme mít právem vysoké sebevědomí. Už nemusíme říkat jen, že „jsme maminčini“ nebo „jsme svoji“. Jsme Kristovi, jsme Boží.

BIŘMOVÁNÍ

Co je cílem života každého člověka? Nejspíš se shodneme, že ŠTĚSTÍ. A co je štěstím pro člověka, který uvěřil v Boha? BŮH, NEBE. A jak se člověk dostane k Bohu do nebe? Tam nemůže nic špatného, nesvatého, tedy podmínkou je: SVATOST. Ano, každý křesťan je od svého křtu povolán ke svatosti. Sami na to nemáme. Jak nám může Bůh pomoci? Různě. Třeba tak, že nám dá příležitost, abychom v dospělosti řekli sami za sebe: Věřím a chci podle své víry žít, rozhodnul jsem se pro život ve službě Boha. Takový člověk je pak připraven přijmout různé Boží dary. A právě o to jde – náš život je velké dobrodružství spolupráce s Bohem.

Jak vznikla tato svátost křesťanské dospělosti?

Již proroci předpovídali seslání Ducha svatého na lidstvo v dobách příchodu Mesiáše. Ježíš Kristus slíbil apoštolům a věřícím Ducha svatého. O letnicích asi roku 30 své slovo dodržel. (viz Skutky apoštolů 2. kapitola) V dalších dobách udělovali dar Ducha svatého apoštolové vkládáním rukou na pokřtěné a modlitbou; jednali tak zřejmě z výslovného příkazu samotného Krista.

Dnes tuto svátost udělují nástupci apoštolů, biskupové, vkládáním rukou na hlavu pokřtěného a pomazáním olejem na čele. Olej je zde symbolem posvěcení a zasvěcení Bohu, pomazáním se v Izraeli uváděli do úřadu proroci, kněží a králové. Biskup přitom říká: „Přijmi pečeť daru Ducha svatého.“ Pečeť je nejen studentská pochoutka, ale i vyjádření vlastnictví – zcela náležíme Kristu. Před udělením této svátosti probíhá rozsáhlá příprava, která umožňuje naší víře z dětství dozrát a prohloubit ji.

Jaké jsou účinky této svátosti? Stejně jako u křtu se do lidské duše vrývá nezrušitelné znamení, proto je neopakovatelné. Biřmovanec je naplněn Duchem svatým jednak k vnitřnímu posílení nadpřirozeného života (rozšiřuje se kapacita naší milosti – jako když si vyměníte 256 kB SD kartu za 1GB). Duch svatý nás dále uschopňuje ke statečnému vyznávání víry, k jejímu šíření a hájení.

Zajímavá je otázka proč vlastně bychom měli šířit víru čili evangelizovat. Jednak všichni lidé jsou kandidáty nebe a jednak máme velké bohatství, které není jenom pro nás. Navíc nás k nim posílá sám Ježíš Kristus, abychom je ke společenství s Bohem pozvali (ne je někam cpali). Dnešní evropští křesťané jsou v tomto smyslu často velmi pasivní a unavení z  blahobytu.
Jak evangelizovat? Žít a hlásat - vyzařovat vnitřní krásu svého života a pak o ní ve vhodné chvíli umět promluvit. Žít ve světě, s druhými se ztotožnit, ale nenechat se strhnout, naopak vést je dál. Jinými slovy stát pevně na zemi a mít hlavu v nebi Boží přítomnosti. Spojovat tak zemi s nebem. Být druhým Kristem.

EUCHARISTIE

Jestliže jsme se odvážili dívat se na svět z Boží perspektivy a máme dojem, že se nám to snad i trochu dařilo, v této chvíli (aspoň mě) již dochází fantazie. Moje láska je příliš malá, než abych dokázal pochopit fantazii Boží lásky. Představte si, že Bůh vynalezl způsob, jak žít uprostřed nás: stal se člověkem. Zároveň však vymyslel, jak člověka definitivně vysvobodit ze spárů zla: navázal na tradici židovských velikonoc (pascha), kdy se Bohu obětuje beránek, a tou smírnou obětí, která převyšuje hodnotu celého světa, se stal tento Boží Syn. Myslel však dál na ty miliony lidí následujících generací celého světa, aby se s jeho láskou, která je silnější než smrt, mohli setkávat a z ní žít.

Což obyčejný chléb a ušlechtilé víno? Každý člověk musí kvůli životu svého těla jíst a pít. Podobně to bude odteď fungovat i pro duši využitím viditelné formy základních potravin známých prakticky po celém světě. Při poslední večeři Ježíš ustanovil památku své oběti a pak ji na kříži vykonal. Kam až jde bláznivá Boží láska! Bůh se vydal lidem do ruku nejen tehdy, ale vydává se i nyní, aby nás jako ztracené děti vrátil do Otcova domu.

Naše životy jsou jasně nasměrovány na Boha křtem a biřmováním, nyní potřebujeme ještě pokrm na cestu, pro tělo i pro duši. Ježíš nám „dělá chutě“ už dlouho před poslední večeří (Janovo evangelium 6. kapitola). Říká, že z nebe sestoupí nebeský chléb, což bude přímo jeho tělo, které způsobí věčný život těch, kdo ho pojí. (Tato řeč nebyla jen obrazná – někteří od Ježíše tehdy úplně odešli a on je v doslovném pojetí svých slov ponechal.) K ustanovení této svátosti dochází v jeruzalémském večeřadle asi roku 30: „Toto je moje tělo, které se za vás vydává. To konejte na mou památku.“ Věříme, že Ježíš zmrtvýchvstalý je přítomný svým tělem, krví, duší i božstvím v tom, co dále vypadá jako chléb a víno. Této neuvěřitelné skutečnosti se proto klaníme. Bůh je tu s námi na zemi tak silně jako nikde jinde! Kdykoliv sloužím mši svatou jako kněz, nechápu, jak se to děje, ale věřím tomu, co řekl Ježíš před 2000 lety.

Pravomoc sloužit mši svatou mají biskupové a kněží. Přijímat svátost oltářní může každý pokřtěný. Aby z toho měl užitek, nesmí mít na svědomí velký (těžký) hřích, má mít zbožný úmysl a dodržet z úcty ke Kristu půst aspoň 1 hodinu předem.

Účinky eucharistie jsou tyto: niterné spojení s Kristem; posila, udržování a rozmnožování života duše; ze společenství věřících se vytváří jedno (Kristovo) tělo; svaté přijímání je také zárukou nebeské blaženosti.

Myslíte, že se to Bohu podařilo? Ceníme si toho a žijeme z toho?

Na závěr nabízím NĚKOLIK PRAKTICKÝCH RAD k plodnému prožití mše svaté.

Každé pořádné dílo vyžaduje přípravu. I na mši se máme připravit – doporučuji předem si pročíst biblické texty, které zde uslyšíme, dále se máme na nedělní bohoslužbu slavnostně obléci a už od rána můžeme ospalost přemáhat radostným těšením se na setkání s největším Přítelem. Šikovné je přijít do kostela o chvíli dříve – pozdravem lidí okolo se zapojit do společenství a soustředit myšlenky na Boha. Budeme-li pozorní, objevíme ve mši svaté velmi dynamickou hru mezi Bohem a námi. Na začátku dáváme Bohu své hříchy, poté přijímáme Krista v Božím slově. Pak je zas řada na nás: předkládáme své prosby a s dary Bohu obětujeme i sebe, na oplátku pak přijímáme Krista v eucharistii – to máme pořádně vychutnat a nezapomenout od srdce poděkovat. Na závěr se necháváme s požehnáním vyslat. Svým slovem a eucharistií nás Bůh právě vybavil inspirací a silou. Jsme jeho apoštoly, kteří jdou do světa realizovat program „Přijď království tvé“.

Převzato z www.poušť.cz.