Klášter Boromejek a klášterní kaple

KLÁŠTER BOROMEJEK

 

Základní kámen ke stavbě kláštera Milosrdných sester sv. Karla Boromejského byl položen 28. srpna 1871. Co této události předcházelo, dovídáme se z klášterní kroniky:

 

Již před počátkem roku 1870 bylo jisto, že správa mužské trestnice na Mírově přejde do rukou laiků a sestry že budou muset ústav opustit. Nejdůst. pán arcibiskup Olomoucký (později kardinál) kníže Fürstenberg žádal o ponechání sester v jeho diecézi. Matka Eufémie (generální představená) si velice vážila tohoto šlechetného velepastýře, proto ji upřímně těšilo jeho přání. Ochotně nabídla, že dá k dispozici tolik sester, kolik bude třeba k uskutečnění jeho plánu. Tento vzácný církevní hodnostář si totiž umínil, že na některém místě své arcidiecéze založí vychovávací ústav pro dcery svých úředníků.

 

Volbou místa se dlouho nezabýval. Příjemné údolí řeky Ostravice ho vždy lákalo na jeho vyjížďkách. Jestliže si totiž směl dopřát krátkou dobu klidu, nejraději se zdržoval na Hukvaldech. Odtud jezdíval do nedalekého Frýdlantu, odkud vedla pěkná široká silnice na arcibiskupské statky na Čeladné, kam ho vábily nádherné hvozdy, divoce zurčící Čeladnice a čarovně krásné úskalí. V tomto kraji mínil tedy založiti plánovaný ústav. Obyvatelstvo neoplývá pozemským bohatstvím, je chudé, ale poctivé a zbožné, vesměs české národnosti. Hlavním pramenem obživy je práce v arcibiskupských železných hutích. Menšina obyvatelstva se zaměstnává polním hospodářstvím, ti tvoří zámožnější vrstvu. Jiní si vydělávají vezdejší chléb kácením stromů v hustých lesích.

 

Když hovořil o svých plánech, vytkl účel ústavu těmito slovy: „Nechť sestry důkladně vyučují dcery svých lesních a hutních úředníků a vychovávají z nich hodné křesťanské hospodyně.“ A skutečně, to co se dívky v klášteře naučily, bylo v mnoha případech jejich jediným věnem, které přinesly do manželství.

 

Dobrý arcipastýř si však přál, aby sestry přišly do Frýdlantu ještě před zbudováním velikého ústavu. Jeden úřednický dům na hutích byl upraven na provizorní klášteřík. (Přibližně v místech dnešního kulturního domu a. s. Ferrum. V předzahrádce před domkem sester stála tehdy socha sv. Jana Nepomuckého, kterou ještě někteří ze starších Frýdlančanů pamatují.) Dle názoru církevního arcipastýře mělo se obyvatelstvo již předem seznámit se sestrami. První tři sestry tedy přijely z Prahy do Frýdlantu 19. září 1870. Přivítal je velmi srdečně a uctivě ředitel huti ing. Klain Peter. Práce zde měly od počátku stále dosti. Poblíž kláštera byla postavena dřevěná budova, kde si z jedné strany zařídily opatrovnu a pracovnu a na druhé straně malou nemocnici. Drobotina velmi ráda navštěvovala opatrovnu a také do pracovny chodilo mnoho větších dívek.

 

Velmi zajímavě přivítal sestry místní pan farář. Tento kněz (Frant. Peter) si nemohl napřed vysvětlit, co tam sestry vlastně budou dělat. Hned při první návštěvě se jich dosti chladně tázal, co ve Frýdlantě vlastně chtějí. Sestry mu řekly, že tam budou ošetřovat nemocné, opatrovat malé dítky, aby rodiče mohli klidně odejíti do práce. A konečně, že budou větší dívky šít a plést.

 

Názor pana faráře sestry naprosto nepovzbudil. Jeho rozhodná odpověď zněla: „Co vás to jen napadá. Nemocné vám nikdo nesvěří. Zdejší lid je chudý a bojí se nemocničních výdajů. A malé děti? Ty běhají v létě venku na čerstvém vzduchu a v zimě vám vůbec nepřijdou. Také odrostlejší vás nepotřebují. Měly byste vidět, jak pěkné čepečky a živůtky a dovedou uplést.“ Kdo naslouchal takové řeči dobrého pana faráře, nebyl by tušil, že v krátké době úplně změní své smýšlení a že k sestrám bude blahosklonným, otcovsky pečlivým přítelem. Byl jim vskutku. Kdykoliv šel kolem kláštera, neopomenul zazvonit a zeptat se jsou-li všechny zdrávy a zdali ničeho nepotřebují.

 

Poněvadž Nejdůst. pan zakladatel se velmi pečlivě o sestry staral, měly vždy dostatek hmotných věcí a také rodiče dítek z vděčnosti lecčíms sestry obdarovaly, takže mohlo být štědře pamatováno na chudé. Brzy byly sestry oblíbené a vážené nejen ve Frýdlantě, ale i v celém okolí. Mnozí horalé přicházeli i z daleka jen proto, aby uviděli jeptišky, se kterými se v životě ještě nesetkali.

 

Jediné, co jim ještě scházelo a co těžce pociťovaly, byla přítomnost Pána Ježíše v Nejsv. Svátosti. Kostel byl ve vzdálenosti 20 min. a tak jim bylo dopřáno jen jednou denně prodlévati v blízkosti svátostného Spasitele. Cesta do kostela jim nebyla obtížná, neboť za časného jitra byla procházka podél luk a lesů spíš zotavením.

 

Sestry prožily v malém útulném klášteříku celá čtyři léta. Ještě za stavby Bedřichova ústavu docházely sestrám dotazy o podmínkách přijetí do ústavu. Zdálo se, že se lidé nemohou dočkat dostavění.

 

V létě 1874 prohlásila stavební komise střední trakt novostavby za obyvatelný, ale chybělo ještě vnitřní zařízení. Úpravy pokračovaly velmi pomalu. 29. prosince dostaly sestry svolení pražského mateřince k přestěhování do novostavby. Byla už tuhá zima. Dětské a sesterské místnosti byly řádně vymyty a několik dní vytápěny. Několik kusů nábytku, který sem byl přestěhován z kláštěříka, se úplně ztrácelo v prázdném domě. Ve dne měly tolik práce, že se při ní zahřály. Večer se tísnily kolem malých železných kamínek, která tak slabě místnost zahřívala, že během dne visely ze zamrzlých oken silné rampouchy. Klášter se podobal ledovému paláci. Vítr fičel otvory obou nedostavěných postranních traktů a z otevřené kaple. Otvory byly zakryty jen prkny.

 

5. ledna 1875 přijely do Frýdlantu další tři sestry určené pro výchovu přihlášených chovanek. Dne 14. ledna 1875 přišla první chovanka. Byla to osmiletá dceruška lesního se Salajky Marie Rajnochová. Za deset dní přišly za ní ještě dvě její sestry. Do konce prvního školního roku měl ústav deset chovanek a dvě externí žákyně.

Ještě před ukončením prvního školního roku, který vlastně trval pouze půl roku, se hlásilo tolik dětí, že se musely dát tisknout zvláštní programy. Hned na počátku byl u chovanek zaveden ústavní stejnokroj, který se nejdříve mnohým rodičům pro svou jednoduchost nelíbil. Převážný počet rodičů však uznával jeho praktičnost. Ovšem, že ve stejnokroji se nerozeznala městská slečinka od dcerušky jednoduchého měšťana nebo zemědělce. Na děti však blahodárně působila v ústavě rovnost ve všem.

 

V tomto roce se pilně pracovalo na obou postranních křídlech budovy a na kapli. Teprve však koncem října 1876 mohlo být z kaple odstraněno lešení zedníků i malířů. Práce skončily. Velký krásný dům se širokými klenutými chodbami a prostornými vzdušnými místnostmi a zvláště krásná kaple svědčily o velkomyslnosti zakladatele arcibiskupa olomouckého Bedřicha Fürstenberga. Kaple, vlastně malý kostel, byla bohatě vybavena. Vysoké kamenné sloupy, které dělí kapli ve tři lodě, vyžadovaly téměř neuvěřitelné námahy při nebezpečné stavbě. Malba značně vysoké kaple žádala zručných malířů. Strop, bohatě zdobený olejovými malbami je vpravdě mistrovským dílem. Nad ním je vysoká vrstva štěrku a klenutí, čímž je zajištěn proti požáru. Polokruhovitou apsidu zdobí čtyři úzká románská okna s obrazy zemských patronů sv. Cyrila a Metoděje, sv. Karla a sv. Bedřicha. Poslední světec, ačkoliv byl opatem má kardinálskou čepici. Jeho obličej má tahy zakladatele. Když pak arcibiskup uviděl poprvé tento obraz, pravil s úsměvem inženýru Kybastovi:“Pročpak jste mu nasadili červenou čepičku?“ Inženýr mlčel, ani nevěděl, jak vhodně odpověděl. Přítomní však tušili, že červená čepička brzy ozdobí hlavu jejich milovaného arcipastýře.  Jejich předtucha se splnila za čtyři léta.

 

Klenutí nad presbytářem znázorňuje hvězdnaté nebe. Od dolejší části je odděleno pozlaceným nápisem: „ Facient mihi  sanctuarium et habitabo in medio corum.“ „Učinili mi svatyni a budu přebývat uprostřed nich.“ Oltář je z nejčistšího mramoru a nad ním trůní ve výklenku socha Neposkvrněné Královny nebes v bohaté výzdobě. Podstavec a jeho přední strana je bohatě pozlacena. Svatostánek je z nejčistšího zlatého bronzu, zakončený korunou, je ozdoben drahokamy a perlami, které jsou rodinným dědictvím Jeho knížecí Milosti. Svatostánek je pravým uměleckým dílem. Vpředu je z emailu arcibiskupský znak zakladatele. Zlatý kříž na dvířkách svatostánku je nádherná umělecká práce. Střední kostelní loď je osvětlována osmi barevnými okny. Přesto je svatyně tmavými barvami oken ztemnělá. Portál kaple je z dubového dřeva. Na něm je vyřezávaný nápis: Laudate Dominum. Nad vchodem je chór s poměrně velkými varhanami. Pod chórem v kapli stojí čtyři těžké, krásně pracované kostelní lavice z dubového dřeva. Zde klekávají sestry i náhodně přítomní věřící a nejmenší chovanky. Pro ostatní chovanky je určeno místo v postranní lodi na dvou těžkých kobercích, které je chrání proti chladu krásné mramorové dlažby.

 

Zvonek o průměru 37,5 cm byl umístěn na nízké vížce. V dosti velkém vyhloubení věžní makovice bylo uloženo několik mincí, medailí a pamětní listina, na které byla připojena jména přítomných: S. M. Eufemie Němcová, gen. Představená S. M. Elekta Zaunmüllerová, asistentka S. M. Adolfina Schmidtová, představená domu S. M. Imelda Krausová, S. M. Mansueta Velebová, S. M. Avelina Velechovská, pan inženýr Kybast, polír Kuno, dvacet pět zedníků, dvacet pět dělníků, dvanáct chovanek a tři služebné. Frýdlant o svátku sv. Ludmily a Eufemie 1876.

 

Malá útulná svatyňka byla velmi slavnostně vysvěcena 5. listopadu 1876. Konsekroval ji Nejdůst. pan arcibiskup - zakladatel. Den předtím, 4. listopadu 1876, byla celá stavba kláštera předána mil. sestrám Karla Boromejského k užívání. Ve Frýdlantě se v den svěcení sešlo tolik lidí, že takové množství jich toto horské městečko snad ještě nikdy předtím nevidělo. V kapli i na chóru se návštěvníci tísnili. V tento den si směl každý libovolně prohlédnout všechny místnosti kláštera.

 

Ústav ve zdravém lesním kraji poskytuje mládeži vše, čeho potřebuje k zesílení těla a vzdělávání ducha. Výsledky vyučování v ústavní škole získaly důvěru nejednoho školního inspektora. Jeden z nich prohlásil: „Do zdejšího domu jsem vstupoval s předsudky proti klášterním školám, ale opouštím jej s jiným smýšlením, ba - s nadšením!“ Dne 30. října 1877 obdržela škola povolení k vyučování. Přičiněním téhož zemského inspektora obdržela škola 9. července 1871 právo veřejnosti. Tolik z klášterní kroniky. Pokračujeme z dalších pramenů: farní a obecní kroniky, dějiny Frýdlantu F. Bosáka a ústního podání pamětníků.

 

Sestry převzaly na žádost obce i vyučování dívek ze školní obce frýdlantské. Na této soukromé, tehdy již osmitřídní škole bylo pak vyučováno v jazyce českém. Když v roce 1876 Frýdlant vyhořel, stal se klášter útočištěm všem žákům, neboť i chlapecká škola vyhořela.

 

Žákyň a chovanek stále přibývalo. Za působení arcibiskupa Bauera došlo k přístavbě na obou koncích budovy. Na jižní straně byly přistaveny čtyři učebny a fyzikální kabinet, na severní pak tělocvična. Byla vybavena vším, co tělocvična potřebuje: kruhy, bradla, šplhadla, kozu, kolovadla, žebříky, žíněnky, atd. Přístavba zahrnovala také jeviště se šatnou pro pořádání školních besídek, divadelních představení pro děti i dospělé. Účinkujícími byli děti od mateřské škole po dospělé ochotníky z Mar. družiny (ba i samotné sestry).   Na některé se mnozí ještě pamatují, kupř. na Julku Kozelkovou v roli cikánky, Štěpána Golucha st., Julku Žebrákovou - Fajkusovou, sestry Lídu a Kristu Mrkvovy a další. Tělocvična pak sloužila jako hlediště a kdo se dostal sedět na žerdě bradel nebo sedátka žebříku, „měl vyhráno“. O tato prominentní sedadla byl vždy největší boj dětí. Na dotvrzení této činnosti otiskujeme vzpomínku frýdlantského rodáka žijícího nyní v Brně Ph Dr. Viktora Kudělky, CSc. na jeho začátky v divadelním ochotničení. „Jedna z řádových sester, která se upsala divadlu, byla ctihodná sestra Alexandrina - moje přelaskavá divadelní kmotřička. Za jejího trpělivého režijního dohledu absolvoval jsem svůj jevištní křest ohněm už jako pětiletý klouček, který byl dán do péče klášterní školky. Jak se ta divadelní hra jmenovala, jsem už dávno zapomněl. Vím jenom, že jsem hrál sirotka, který se modlil za svou nebožku maminku, aby její duše vyvázla z očistce a dostala se do nebe. Hra, sepsaná samou sestrou Alexandrinou, kladla zejména na protagonistu (tedy na mých pět let) mimořádné nároky. Kromě jiného jsem musel několikrát odzpívat dojemnou píseň, která začínala slovy „Ach, matičko, tvůj Jeníček dnes neměl ještě chlebíček...“ a potom usednout na forbínu a po celý „živý obraz“ vyjadřovat mimicky prožitek z toho, co se odehrávalo v pozadí jeviště: klášterní chovanky tam v příslušných kostýmech představovaly duše v očistci a pantomimicky, v několika uskupeních nad sebou, znázorňovaly za zvuku hudby toužení hříšných duší po konečném vykoupení. Co nyní řeknu, vím od své maminky, která to nejednou dávala k lepšímu: že mě to divadelní umění zřejmě moc nebavilo, a tak jsem začal v rohu proscénia zívat, až jsem posléze usnul, mimický prožitek, mimický prožitek tam. Takže ve chvíli, kdy jsem se měl na scéně setkat s vykoupenou duší své zemřelé matičky, musela mě probudit ze spaní ruka sestry režisérky napřažená ze zákulisí. Dostalo se mi pokárání, ale vzdor tomu průšvihu čekaly na mě další „kremrole“ na klášterním jevišti, kde jsem potom vystupoval i jako „host“, když jsem byl v první a druhé třídě obecné školy.

Koncem školního roku bývaly v tělocvičně instalovány ručních prací žákyň, v době vánoční pak byl středem zájmu veřejnosti pohyblivý betlém, který zabíral celou šířku východní části tělocvičny.

 

Přístavba byla vysvěcena 20. 9. 1908. Ve školním roce 1910/11 byla otevřena Soukromá dvouletá obchodní škola pro dívky, která později také obdržela právo veřejnosti. Vysloužila si zvučné jméno. Absolventky této školy byly ochotně přijímány do zaměstnání, protože zde získaly více než solidní základy pro svou práci. Jenže ani výše zmíněná přístavba nedostačovala. Proto v roce 1913 zakoupil arcibiskup Bauer budovu proti klášteru - hostinec Kybast - která byla přebudována na tzv. „Salesianum“. Nízká budova ve dvoře za ní byla přestavěna na mateřskou školu. V přiléhající zahradě bylo dostatek prostoru pro hry dětí. V rozšiřování a úpravách se stále pokračovalo. V Salesianu byla m. j. umístěna kuchyně pro výuku vaření (později pokračovací škola a školní družina). V roce 1927 byla vybudována naproti kláštera moderní obecná a měšťanská škola zásluhou představené S. M. Celestýny Bušové a svědomité ředitelky S. M. Valeriany Hájkové. Bylo tradicí Frýdlantu, že obyvatelstvo svěřovalo převážně výchovu svých dívek soukromé škole klášterní, tedy sestrám řeholním. V červenci 1936 byla na původní budově započata nadstavba kláštera o druhé poschodí. Stavbu vedl frýdlantský stavitel Vysloužil a pracovalo na ní 120 dělníků. Vysvěcena byla vdp. prof. Karlíkem z Olomouce.

 

Rozšíření ubytovací kapacity umožnilo přijímat do penzionátu dívky ze všech konců republiky. Veškerý provoz kláštera řídily sestry samy za pomoci několika civilních zaměstnanců: vyučovaly, pracovaly v kuchyni, zahradě, prádelně, v hospodářství, tzv. pracovně, kde se vyšívaly ornáty, obrazy, korouhve, ozdobné polštáře, zhotovovaly krajky ke kostelním a bohoslužebným účelům, aj. Byla to umělecká díla nadaných sester. Touto činností také přispívaly na provoz domu.

 

V posledním roce druhé světové války byla přerušena školní výuka a v klášteře zřízen vojenský lazaret. Po osvobození v roce 1945 byl opět zahájen běžný provoz až do zestátnění škol v roce 1948. V letech 1963 až 1983 byla v jižním křídle budovy umístěna Střední všeobecně vzdělávací škola později gymnázium. Dekretem KNV z 19. 4. 1950 byl v klášteře zřízen Domov důchodců. Ošetřovatelské a některé provozní práce ještě vykonávaly řádové sestry. Postupně se jejich počet snižoval. Byly nahrazovány civilními zaměstnanci. Poslední sestry odešly z kláštera po stoletém působení ve Frýdlantě koncem července 1971. Duchovní správce p. farář Gemsa se s nimi rozloučil v kostele a poděkoval za jejich působení ve farnosti. Dvě sestřičky však z Frýdlantu neodešly. Našly útulek v domě pí. Libosvarové, matky d. p. Dr. Zdeňka Libosvara (tehdy administrátora ve Zlámance). Byl to vlastně opět malý klášteřík, ve kterém žilo trvale šest sester se S. M. představenou Petrou Šillerovou. Mezi sestrami je i S. M. Darja, která je pamětnicí doby normálního chodu kláštera. Dům poskytoval také zázemí sestrám z jiných ústavů v době jejich dovolené pro načerpání nových sil.      

 

Pořadí sester představených od založení kláštera:

M. Adolfina Schmidtová, provinciální představená S. M. Celestýna Bušová, S. M. Emerana Štefková - rodačka z Frýdlantu, S. M. Pia Čaplová - novicmistrová, S. M. Teodochilda Langrová, S. M. Norbertina Bednaříková.

Od ledna 1877 postupně sloužili v klášteře buď nastálo nebo výpomocně tito kněží:

Jan Malík, konsistorní rada, spirituál Bedř. ústavu;   Bartoloměj Spisar, Josef Šesták, Vojtěch Průša, Josef Böhm, Petr Petřík, d. p. Herat, Dr. Kalabis a místní farář d. p. Gemsa.

 

 

 

KLÁŠTERNÍ KAPLE

 

Po odchodu sester byly obřady v kapli zrušeny a kaple uzavřena. Byla uzavřena, ale nedokonale zajištěna. Komínová zděř otevřená, pootevřenými okny prostrčeny televizní antény. Těmito a dalšími vlivy kaple velmi utrpěla.

V určitém období zamýšlelo vedení Domova důchodců (dále DD) přebudovat kapli na koncertní síň a nerealizován byl, Bohu díky, pozdější nešťastný záměr: rozdělit kapli horizontálně stropem a zřídit tak dvě jídelny, dole pro chovance a nahoře pro zaměstnance.

Z iniciativy O. Josefa Jančáře (tehdy již frýdlantského faráře) se počátkem roku 1990 začalo jednat o vydání kaple. Vedení DD nevěřilo, že se obnovení podaří. Kaple byla totiž nalezena v zoufalém stavu. Muselo být postaveno lešení, aby bylo možné očistit zdi a okna od sazí, oškrábat a alespoň zalíčit sloupy a zdi, na kterých se objevovala plíseň. Zahladit červeným teracem, prohlubeniny, které zůstaly po odstranění oltáře (teraco s potížemi obstaral L. Goluch). Zkrátka obětavé farníky čekalo moc a moc práce.

Roli zprostředkovatelek s vedením DD se ujaly pí. A. Kubátová, A. Kudělková a D. Kaličiáková, které v té době pracovaly v DD jako zdravotní sestry. Byly nejen zprostředkovatelkami, ale pracovaly spolu s dalšími obětavci, kterými byli: Lad. A Mir. Goluchovi, Zd. Dřízga, Pavel Kudělka a později Anežka Šmírová se synem Pavlem. Pokud jsme na někoho neúmyslně zapomněli, nezapomene na ně Ten Nejvyšší,  k jehož cti a chvále se vše dělalo.

Během čtrnácti dnů se podařilo práce dokončit a v něděli 25. 2. 1990 byla kaple slavnostně znovuvysvěcena arc. Dr. Vaňákem, který celebroval mši svatou. Koncelebranty byli místecký děkan Doleček a o. Josef Jančář. Při slavnosti hrála hudba podniku Norma a zpíval pěvecký sbor Janáček.

To nebyl ještě ale konec trampotám. Kaple byla totiž bez sakristie, kněz se převlékal v kapli. V sakristii měl DD sklad. Po půl roce se pí. Kubátové nakonec podařilo přesvědčit vedení DD, že kostel bez sakristie je jako divadlo bez šatny pro herce. Dá se říci, že někteří pracovníci DD byli méně či více vstřícní. Jedna z vedoucích, ač sama ateistka, respektovala potřeby věřících a chovala se ochotně k jejich požadavkům.

Z původního zařízení sakristie se zachoval pouze zvonek s atlasovým táhlem a vzácný kříž, který byl v opatrování pí Šinárkové. Ostatní zařízení sakristie je od Libosvarů. Rovněž harmonium, na kterém se nyní v kapli hraje, je od sester.

 

Sepsala pí. Marie Kyselovská