Nábožensko-mravní poměry
Nábožensko-mravní poměry
Podle původní zřizovací listiny frýdlantské farnosti byl farní okrsek velmi rozsáhlý. Duchovní správce nemohl vždy vyhovět množícím se požadavkům farníků na míle vzdáleným. Nebyl k nim často ani přístup pro nedostatek pevných cest. Zejména vyvstala potřeba vlastního duchovního správce pro Ostravici o to naléhavěji, poněvadž v rozsáhlém pohoří na tehdy uherských hranicích vznikly nové osady v Beskydech: Baraní, Samčanka, Kavalčanka. Frýdlantské hutě potřebovaly pracovníky pro těžbu dříví. Lidem, přicházejícím za tím účelem, byly darovány paseky, na kterých si stavěli domky a povoleny volné pastviny. Poprvé obdělávaná půda byla úrodná, osídlenci měli mnohé výhody. Kácením dříví si vydělávali hodně peněz. Obyvatelé hor, kteří netvořili uzavřenou obec, žili v drsných poměrech, ačkoliv byli křesťané. To bylo tím, že v mládí nechodili do školy a jen zřídka mohli docházet do kostela velmi vzdáleného.
Návštěva kostela pro tyto horaly byla spojena s velkými obtížemi. Pro tyto obyvatele hor byly zřízeny misijní stanice a řádoví misionáři nebo i světští kněží za nimi docházeli. Takovou misijní stanicí byla např. Borová, kde jezuité vykonávali horlivě svoji duchovní správu. Tito misionáři museli lidi v horách vyhledati, shromážditi je kolem sebe a vyučovati. Mívali obyčejně zvonky, kterými lidi svolávali. Rovněž využili záliby slovanského lidu pro hudbu a zpěv. Na misijní cesty brali s sebou dudy. Lidé přišli za zvukem hudby. Nejprve si zatancovali a pak je misionář vyučoval v Kristově náboženství v rozsahu přiměřeném jejich chápavosti. Mnohdy se muselo vyučovat názorně. Jako kuriozitu uvádí p. farář Halfar znázornění modlitby: „V naše jizbě čtyři kuty - v každém kutě Anděl Boží - na prostředku Matka Boží - budiž s nama andělama, - s Kristem Pánem - až na věky věkův Amen.“ Kromě katolických misionářů přicházeli i protestantští vyslanci z Uher. Od té doby se datují v obcích a osadách, tehdy přifařených k Frýdlantu, počátky jinověrectví.
Tak jako všude jinde ve společnosti, tak ani Frýdlantu se nevyhnula neřest opilství. Zpočátku drahá kořalka pálená ze žita byla nahrazena levnější, pálenou z brambor, kterých bývalo v tomto kraji dostatek (až na výjimky v deštivých letech). Žádný kup, prodej či objednávka práce u řemeslníka nebyl uzavřen bez kořalky. Nejen muži, ale i ženy, vdané či svobodné, měly ve zvyku někomu nabídnouti láhev kořalky a připíti si s ním. Dokonce i školní děti dávaly dohromady své krejcary a kupovaly si za ně kořalku. Některé matky dávaly alkohol svým kojencům, aby je opily a uspaly. Ve Frýdlantě měl každý desátý dům výčepnu kořalky. Tato situace byla v obci v 50. letech min. stol.
Velikým odpůrcem alkoholu a propagátorem abstinence byl tehdejší kaplan Sklenovský. Jakmile přes všechny překážky přiměl větší počet frýdlantských občanů ke složení slibu abstinence, bylo provedeno symbolické „pohřbení kořalky“; jak líčí kronika: „Soudek alkoholu byl v jednom letním večeru přinesen na kopec Na Zamčisku (dnes zv. Zimník) a za velkého sběhu lidí odtamtud svržen dolů do nacházející se tam vodní hlubiny“.
Jakmile se zdejší lidé s malými výjimkami zřekli kořalky, nastoupily ve Frýdlantě lepší poměry. Mezi rodinami panovala křesťanská kázeň a pořádek. Lidé v neděli a sváteční dny chodili již rovnou do kostela a rovněž tak se opět vraceli domů, aniž by se zdržovali u Žida (majitele kořalny). Tyto nové poměry si chválily zejména ženy, které říkaly: „Včil je tu jako v nebi, můj muž je včil celý jinačí.“ Apod. Velký rozdíl byl mezi Frýdlantem a Čeladnou. Tam nedošlo k žádnému hnutí vedoucímu ke střídmosti.
Kromě alkoholismu bylo ve zdejším kraji mnoho mužů, kteří provozovali pašeráctví s uherským tabákem. Tento obchod byl velmi výnosný. Pašeráci byli často ozbrojeni puškami, táhli v celých bandách. Mezi nimi a hlídkami docházelo ke krvavým potyčkám, ba i ke ztrátě životů. Podloudníci byli mistry v přetvářce a lhaní, nepřičítali si to za hřích. Nejslavnějším pašerákem ve Pstruží byl jistý Václav Kmošťák, o němž se vyprávěly skutečné anekdoty, jak uměl oklamat celníky. Ve zdejší krajině, zejména v Ostravici a na Čeladné byli též loupežníci, z nichž někteří byli popraveni. Mezi nimi byl jistý Mrkva a Plucnar. U některých obyvatel byl také sklon ke krádežím. Kradlo se zvláště železo, polní plodiny, drůbež. Noční vloupání se vyskytovala zřídka.
Výhodou zdejších obyvatel byl slušný a téměř jistý výdělek v železárnách. Nestarali se proto obyčejně o budoucnost. Žili od jedné výplaty ke druhé, t.j. platili kupci, řezníku, obchodníku s potravinami až po obdržení měsíční výplaty (bralo se tzv. na knížku). Do dalšího měsíce dělali nové dluhy, které pak nemohli zaplatiti, pokud se vyskytla nepředvídaná událost, kupř. nemoc. Ženy spoléhaly na výdělek svých mužů. Připravovaly jídlo, které jim donášely do práce. Jinak žily bezstarostně, navštěvovaly se mezi sebou a klevetily, k čemuž jim často jejich muži přinášeli dostatek látky z železáren.
Bylo však nemálo rodin s větším počtem dětí. Výjimkou nebyly rodiny deseti a vícečlenné. Tam potom i ženy pracovaly na kousku pronajatého políčka, aby pomohly uživit rodinu. Jejich život tak bezstarostný nebyl.
Výstřednosti ve frýdlantském farním okrsku nebyly tak výrazné jako v sousedních obcích, zejména v horách. Tam lidé a zvířata žili pospolu v jedné místnosti. Všechno obětovali pro kořalku. Důsledkem toho bylo, že mnohá žena ani nevěděla, kdo je otcem jejího dítěte. Matriky vykazovaly v průměru osm procent nemanželských dětí.
Obyvatelé Frýdlantu nebyli lakomí, naopak, byli vůči bídě dobročinní. Nemocným přinášely ženy jídlo ze všech stran, našlo se přístřeší pro sirotky, podporovaly chudé, pokud nebyli nepolepšitelnými „darmojedy“.
Bývalý poddanský poměr a silně provozovaný podloudnický obchod vtiskl charakteru zdejších obyvatel jakýsi stupeň chytrosti, úskoku, pokrytectví. Často býval oklamán ten, kdo Valachům důvěřoval a jejich slovo bral za bernou minci. „Před vámi se plazí, ale za ušima má šibalství“. Toto je vylíčení charakteru frýdlantských občanů z padesátých let min. století. Další vývoj zachycuje kronika až od 20. Stol.
V roce 1911 utrpěl náboženský život ve farnosti citelnou ránu. Na „Papírně“ (dnes a. s. Beskyd) byla postavena továrna na smaltované výrobky. Dělníci zavolaní z Čech byli nevěrci a rouhači. Řečmi a špatným životem kazili lid a naváděli k nemravnému životu. Vyhlídky do budoucna byly velmi smutné.
Než nastoupil do Frýdlantu v r. 1916 dp. Husička, řekla mu jistá obchodnice ze Sl. Ostravy: „Vy chcete jít do Frýdlantu? Nechoďte tam! Jsou tam velcí grobiáni (hrubci). Já jsem odtamtud měla muže.“ Něco jiného však dp. Husičkovi řekl jeho bývalý spolužák, který ve Frýdlantě sloužil jako kaplan: „Hlas se tam, jsou tam dobří lidé.“ Po svých zkušenostech, píše v kronice p. farář, jsem seznal, že zde nejsou ani všeci grobiáni, ani všeci dobří - jako všude na světě.
Za svého působení zažil nepříjemnost, která však skončila dobře. Byl to boj o Národní dům. Když v počátcích první republiky nastala zabírací mánie, chtěli také frýdlantští pokrokáři a socialisté přijít lacino k cenným budovám. Proto diktovali jednak klášteru, jednak Katolické besedě. Požadovali, aby jim své místnosti pro jejich účely předali nebo aspoň přenechali ke spoluužívání. Pan farář Husička byl tehdy předsedou Katolické besedy a spolu s většinou představenstva na požadavek nepřistoupil. Spor skončil uznáním neomezeného práva na Národní dům. Proto se Sokoli dali v r. 1921 do stavby svého vlastního domu.
Pro orientaci uvádíme výsledky voleb do obecního zastupitelstva v září 1923. Jednotlivé strany obdržely následující počet mandátů:
- strana lidová: 9
- pokroková: 3
- agrární: 1
- živnostenská: 2
- soc. demokratická: 13
- komunistická: 2
- celkem 30
V září 1942 nastoupil jako farář do Frýdlantu dp. Metoděj Gillar, který farnost znal z doby kaplanování v letech 1921 - 25. Farnost našel velmi změněnou. Řada lidí změnila tvářnost. Dřívější velmi příznivé náboženské i národnostní poměry se značně změnily. Spolkový život, dříve bohatý, byl za okupace zaškrcen. V Národním domě, středisku křesťanského katolického společenského života, se scházeli občané v restauraci, v přilehlém sále cvičili členové tělových. Spolku Orel (bylo jich v té době asi 215), konaly se tam plesy, hrála divadla, která nacvičoval ochotnický spolek Orla. Nyní vládli v Národním domě Němci s vládním komisařem Janem Kaděrou v čele. Náboženské cítění lidí v širších vrstvách však zůstalo. Práce v duchovní správě vyžadovala krajní opatrnost. Tyto poměry trvaly až do roku 1945. Úřadovny obecního - později městského úřadu - již v budově zůstaly.
Pro porovnání vývoje za 67 let uvádíme složení obecního zastupitelstva po komunálních volbách v listopadu 1990. Krátce po nich, v roce 1991, začalo totiž opět vyjednávání o navrácení (restituci) majetku Katolické Besedy (části Národního domu vč. Sálu - nyní Janáčkovy síně). Zdlouhavé jednání, vyvolané o.Josefem Jančářem, skončilo nakonec kompromisem. Bylo přistoupeno na nabízenou směnu a převzata rozestavěná budova v adaptaci vedle fary. Společným úsilím mnoha ochotných rukou a dobrodinců roste do konečné podoby Domu sv. Josefa. Dnešní je z toho restaurace Merlin, která patří farnosti.
Obecní zastupitelství zvolené 24. 11. 1990 (počet členů):
- Občanské forum: 7
- Čsl. strana lidová: 3
- Čsl. sociální demokracie: 3
- KSČM: 3
- Zájmové svazy: 3
- Čsl. strana socialistická: 1
- Čsl. strana zemědělská: 1
- celkem: 21
Sepsala pí. Marie Kyselovská